Kolečkové hodiny

 

Kolečkový mechanismus registrujeme už u starověkých vodních hodin, avšak tyto hodiny neoznačujeme jako kolečkové či mechanické.

Za mechanické či kolečkové tak označujeme až hodiny, jejichž ozubená kola už mají regulaci otáčení ozubených koleček, tedy krok. Prvními takovými byly patrně klášterní budíky z konce 13. století, které navíc byly opatřeny zvukovým signálem upozorňujícím na čas modlitby. Vynález mechanických hodin vychází z potřeby měřit čas v kratších intervalech a nezávisle na počasí či denní době. K dalšímu rozvoji hodinových strojů dochází v 15. a 16. století. Roku 1656, kdy Christiaan Huygens sestrojil první kyvadlové hodiny, s nimiž přichází výrazné zpřesnění měření času. V roce 1840 dochází k patentování elektrických hodin, které se výrazně prosazují ve 20. století.

Kolečkové hodiny řadíme mezi analogové hodiny, a to proto, že ukazují čas nepřetržitým plynulým pohybem, nejčastěji ručičkami na ciferníku. Ve druhé polovině 20. století je začínají postupně vytlačovat hodiny a hodinky s neanalogovým signalizováním času, a to s digitálním displejem.

Při návštěvě obchodů prodávajících starožitnosti narážíme téměř výhradně na starožitné hodiny kolečkové.