Praha - porcelán, kamenina

Nejznámější a svého času zřejmě největší pražská porcelánka se pustila do výroby už roku 1793 na Florenci. Původními produkty bylo kameninové nádobí. Od začátku se jednalo o poměrně velký podnik, u jehož zrodu bylo více zakladatelů, konkrétně Josef Ignác Lange, Emanuel Hübel, Jan Václav Kunerle a jeho bratr Karel.

Provozovna s 54 zaměstnanci z Česka i zahraničí však vyhořela roku 1797, avšak půjčka od bankéře Karla Ballabeneho pomohla, že rozvoj výroby mohl pokračovat. Záhy se změnili majitelé, místo bratří Kunerlů přišli Karel Lenhart a Karel Josef Clam-Martinic, a počet zaměstnanců se rozšířil už na dvě stovky. O pět let později držel 100% podíl v manufaktuře hrabě Clam-Martinic, od roku 1810 výrobna patřila Emanuelu Hübelovi, jenž původně začínal jako jeden ze čtyř majitelů od založení podniku.

To už se porcelánce tolik nedařilo a promítlo se to i do počtu zaměstnanců, který klesl až na devět. Po smrti majitele převzal manufakturu roku 1925 jeho syn Jan Januarius Hübel, který však zemřel o devět let později.

Roku 1834 se tak podnik dostal do rukou Karla Ludwiga Kriegela, což přineslo zásadní změny v přeorientování výroby na porcelán (1837) a stěhování z Florence na Smíchov (1841). Roku 1845 se do Prahy přestěhoval německý sochař Ernst Popp, který zde spolupracoval s pražskou porcelánkou a zároveň dojížděl do Klášterce nad Ohří. Popp měl bezpochyby velkou zásluhu na zvýšení umělecké úrovně místního porcelánu. Že od 40. let 19. století přišlo zlaté období pražské porcelánky, potvrzuje i Marek Mahler: „Vytváří se žánrové figurky, alegorie květin, národnosti (Rus, Ruska, Skot, Skotka…). Busty osobností se vytváří z biskvitu,“ uvádí autor ve studijním textu Oceňování starožitného porcelánu.

Porcelánka se roku 1895 stěhovala do Radlic a o 15 let později zanikla.

Uvádí se, že k jejímu konci vedla i nákladná doprava materiálu. Zatímco na Karlovarsku se porcelánkám dařilo díky výskytu kaolínu a dalších surovin v blízkém okolí výroben, pražská porcelánka se o tuto výhodu opřít nemohla.

V Praze působily i další manufaktury na porcelán, keramiku či kameninu. Můžeme jmenovat například petřínskou manufakturu Bedřicha Novotného spoluzaloženou Benediktem Hasslacherem (dříve vlastníkem porcelánky ve Staré Roli) z první poloviny 19. století, karlínskou manufakturu na kameninu ze stejného období libeňskou manufakturu na porcelán z 19. a počátku 20. století, Eberhardtovu porcelánku z 19. století, nebo porcelánku Gebrüder Tuček (Bratři Tučkové) z 2. poloviny 19. století. V Praze také od počátku 20. století sídlil avantgardní umělecký podnik Artěl, který však využíval porcelán a keramiku vyráběné mimo Prahu.

Užitečné zdroje

BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha, 1985. Práce.

MAHLER, Marek. Oceňování starožitného porcelánu. Praha, 2004, Asociace starožitníků České republiky.

KNÁPEK, Zdeněk. Rukověť sběratele porcelánu. Olomouc, 2003. Rubico.