Starožitné budíky

Budík jsou hodiny, zpravidla malé stolní, doplněné mechanismem určeným k buzení, který se posléze dá vypnout jen zamáčknutím tlačítka či páčky, což má uživatele donutit být vzhůru. První zmínky o mechanických hodinách vůbec nacházíme podle některých odborníků právě v podobě klášterních budíků koncem 13. století.

Budíky však mají zřejmě ještě výrazně delší historii sahající až do antiky. Řecký filosof Platón údajně vlastnil vodní hodiny s mechanismem připomínajícím zvuk vodního varhaníku, které používal k nočnímu buzení. Hellenistický inženýr Ktésibios přidal k vodním hodinám alarmy, jež zvonily nebo hrály na trubky. Ve středověku zdokonalili mechanizmy například Číňané. V Evropě se první nastavitelné mechanické budíky objevily v 15. století. V roce 1787 Levi Hutchins vynalezl první americký budík, ale až Antoine Redier v roce 1847 získal patent na nastavitelný mechanický budík.

V oboru orientovaném na starožitnosti se často setkáváme s budíkovým alarmem také coby součástí cestovních hodin. Jedná se obvykle o malé starožitné hodiny opatřené pevným pouzdrem.

Dnes již převládají digitální budíky, které místo ciferníku disponují displejem a signálem vysílaným z reproduktoru. Často se už využívají budíky jako jedna z funkcí mobilních telefonů.