Starožitné hodiny

Hodiny jsou přístroj určený k měření času a uvádí se, že patří k nejstarším lidským vynálezům. Starožitné hodiny jsou takové hodiny, které můžeme zároveň označit jako starožitnost. Mezi starožitnosti řadíme předměty s uměleckou či historickou hodnotou, které jsou zpravidla starší 50 let. Vycházíme tak ze zákona 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty.

Hodiny vznikly v reakci na lidskou potřebu měřit čas jinak, zejména v menších intervalech, než je dáno přírodou v podobě dne a noci či střídání ročních období.

Původní hodiny vznikaly s využitím základních přírodních jevů. Můžeme zmínit sluneční hodiny pracující se zobrazením stínu na plochém povrchu, ty patří k nejstarším typům hodin spolu s přesýpacími nebo vodními. Vynález slunečních hodin se datuje až 2000 let před naším letopočtem a to na území Egypta.

V Egyptě a Babylonii se kolem 1500 let před naším letopočtem objevují také vodní hodiny, též zvané klepsydra, které fungují na principu nádoby s malým otvorem na dně, kterým postupně odtéká voda. Neukazovaly tak denní dobu, ale fungovaly jako měřič konkrétního intervalu, což platí také o přesýpacích hodinách. Přesýpací hodiny se skládaly ze dvou skleněných baněk, přičemž z baňky, která byla aktuálně nahoře, se odsypával písek do dolní baňky.

V minulosti se také používaly olejové hodiny, které také sloužily spíše na odpočítávání intervalu než jako ukazatel denní doby. Jednalo se o nádobu s olejem, který se postupně vyhoříval po kontaktu se zapáleným knotem a nádoba se tak postupně vyprazdňovala.

Hořící plamen využívaly také svícové hodiny, z nichž se dedukoval čas podle stavu ohoření svíce. Na svíci se občas připevňovaly hřeby nebo kovové kuličky, které odpadávaly na kovovou misku a dávaly tak i zvukový signál o stavu shoření. Svícové hodiny se používaly od 13. století.

Obchody se starožitnostmi nabízejí především hodiny fungující na mechanickém principu. Mechanické hodiny se objevují koncem 13. století, nejstarší záznam o jejich existenci nacházíme ve Westminsteru a zatím se stále nejedná o hodiny s klasickým ciferníkem a ručičkami. Tyto oznamují čas s pomocí zvonku.

Původně platilo, že se na hodinách otáčel ciferník, až o století později se začaly vyrábět hodiny s otáčecí ručičkou. Roku 1577 zřejmě přibyla i minutová ručička přičiněním Švýcara Josta Bürgiho, který sestrojoval hodiny pro Tycha de Brahe a později působil ve službách Rudolfa II. Vynález vteřinové ručičky se datuje do roku 1676.

Mechanické hodiny se obvykle skládají z pohonu v podobě závaží, pružiny či natahovacího zařízení, dále ze soustavy ozubených převodů přenášejících energii do oscilátoru, dále z kroku spojujícího oscilátor s posledním a zároveň nejrychlejším kolem a také z již zmíněného oscilátoru či regulátoru řídícího rychlost a přesnost hodin. A samozřejmě nemůžeme opomenout již zmíněný ciferník s ručičkami, tedy indikační část.

Od počátku vynálezu mechanických hodin zde existoval problém s udržením rovnoměrného chodu. Původně jej zajišťoval lihýř, který však oproti pozdějším vynálezům nebyl až tak spolehlivý.

Zlom přinesl až vynález kyvadla, který je přisuzován Galileo Galileovi koncem 16. století, kolem roku 1657 pak využívá kyvadlo pro chod hodin nizozemský matematik a fyzik Christian Huygens.

Stěžejním vynálezem v oboru hodinářství bylo také hodinové pero, které silou spirálové pružiny nahradilo závaží a tím přicházelo i s významnou prostorovou a váhovou úsporou, což se uplatnilo zejména při výrobě hodinek a menších hodin.

Jako novější typ hodin můžeme zmínit také elektronické. Ty však příliš nenacházíme v nabídce starožitnictví, neboť se jedná o pozdější výrobky, byť se jejich původní vynález datuje do roku 1927. Tehdy Warren Marrison sestrojil v Bellových závodech hodiny řízené kmitočtem křemíkového krystalu v elektrickém obvodu.

K běžnému užívání se však hodiny a hodinky řízené krystalem prosazují až v 70. letech a proto se zřídka dají zařadit mezi zboží starší 50 let, tedy mezi starožitnosti. Starožitné hodiny ve starožitnictvích tak zpravidla bývají ryze mechanické. Od roku 1949 se vyrábějí také atomové hodiny (známé také jako atomární hodiny), které se vyznačují nejvyšší přesností. V obchodech se starožitnostmi je však také nenalezneme zejména proto, že slouží především pro vědecké účely a jsou tak součástí vybavení hvězdáren, laboratořích či na palubách družic a vesmírných plavidel.

Starožitné hodiny můžeme dělit podle různých kritérií, například podle materiálu na dřevěné, kovové či porcelánové. Podle interiérového umístění rozeznáváme například hodiny nástěnné (eventuálně konzolové), podlahové nebo krbové, někdy se uvádějí také římsové či stolní. Dále poznáváme také cestovní hodiny či budíky. Podle estetického pojetí také rozeznáváme například hodiny sloupkové nebo figurální či rámové.